V úterý ráno byla vizita, pak snídaně a Veronika najednou potřebovala strašně moc na záchod. „Tekla ze mě krev. V pokoji jsem si sedla na postel a zazvonila na sestru. Ta mě na vozíku odvezla na ošetřovnu.“ Nález se změnil. Hrdlo se zkracovalo, ale otevření zůstávalo stejné. „Pojedete pro jistotu na porodní sál. Bude to pro vás lepší. Budete mít klid a může tam s vámi být manžel,“ oznámili jí lékaři. Nechtěla ještě rodit, navíc necítila žádnou bolest.

„Nebojte se. Nevíme, jak rychle to bude postupovat. Na porodním boxu můžete být klidně tři dny,“ snažili se ji uklidnit. Jelo se tedy do pokoje na vozíku pro věci. „Už mi tekly slzy a nezmohla jsem se na nic. Vzala jsem si jen mobil a polštářek. Pohledy ostatních holek vypovídaly jen o soucitu a jakési radosti, že nejsou na mém místě.“

Na porodním boxu jí porodní asistentka napichovala další žílu. Byla tam několik hodin, ale kromě krvácení se nález neměnil. „Najednou, z ničeho nic, jsem byla otevřená na 10 centimetrů a podle slov porodníka jsem už rodila.Stále jsem nic necítila, kromě jedné či dvou kontrakcí za hodinu. Vlastně jsem jako prvorodička ani nevěděla, jestli jsou to kontrakce nebo jen obyčejná bolest v kříži.“ 

Nechcete to ještě vydržet? Ne!

Najednou se seběhli snad všichni doktoři, co byli k mání. Neonatolog, porodník, gynekolog, dvě porodní asistentky. „Budeme rodit. Chtěla byste rodit přirozeně nebo císařským řezem?“ zeptal se jí porodník. Chtěla vědět, co je bezpečnější pro miminko. „Pro miminko císařský řez, pro vás přirozený porod,“ zněla odpověď. Neonatolog radil, zda by to ještě nevydržela. Každý den se totiž o dvě procenta zvyšuje šance na přežití dítěte.

„Což o to, já bych to klidně vydržela, vždyť mně vlastně vůbec nic není, ani jsem nepoznala, že už rodím. Jenže to nešlo. A tak začala velmi rychlá příprava na akutní sekci. A bylo to.Jednotkaintenzivní péče, oddělení pooperační gynekologie, odstříkávání mléka a první návštěva na RESu (oddělení resuscitační a intenzivní péče). Zvláštní pocit.Lily už není v břiše. Leží tady přede mnou.“ 

První dny v pořádku, pak začalo peklo.

Lily se začala rozpadat bílá hmota mozková, spustilo se krvácení do mozku a v důsledku toho začala mít bolestivé křeče. Její malé tělíčko se zmítalo a vypadala utrápeně. Zvyšovala se hladina draslíku, která nešla snížit. „Prý je třeba náročný zákrok, peritoneální dialýza (dialyzační metoda náhrady funkce ledvin), ale podle lékařů bylo otázkou, zda má vůbec cenu, když poškození mozku je tak vážné.Jako další možnost viděli odpojení Lily od přístrojů. O tom jsem nechtěla ani slyšet.“ Naštěstí hladina draslíku začala zásluhou nových léků klesat a hrozba byla prozatím zažehnána. Rozpad mozkové tkáně dále pokračoval, hodinu po hodině, den po dni. Křeče se horšily a hladina morfia a dalších léků se stále navyšovala, až byla na maximu. Lily byla v umělém spánku se stabilizovanými základními životními funkcemi.„Stav mozku, respektive jeho rozpad, byl stále velmi rychlý, ale křeče ustaly a Lily mohla dostávat kromě výživy také trochu mléka ode mě.Jako novoroční dárek jsem dokonce mohla svou holčičku poprvé klokánkovat (podstata této metody spočívá v tom, že je dítě přikládáno přímo na tělo matky (mezi prsy) a je přikryto jejím oděvem).“ 

Bohužel se blížil konec.

O půl roku později Veronice její holčička poslala brášku Tobiáška, který se narodil pouhých 13 dní po prvních narozeninách Lily. I jeho narození však předcházela stejná diagnóza, několik týdnů na oddělení rizikového těhotenství a předčasný porod ve 32. týdnu těhotenství (31+1).„Tentokrát jsem si však po třiceti pěti dnech v nemocnici odnesla zdravé miminko. Ale to je jiný příběh, který už má šťastné pokračování...“